Měl jsem sen. Ne ten tichý a pohodlný, co přijde po dobré večeři, ale sen těžký jak olovo. A přitom jasný jak první světlo po bouři.

Zdálo se mi, že celá země se proměnila ve školu. Všichni jsme byli žáci – i ministři, i soused odnaproti, i já. Ale místo zvonění tu byla kampaň. A místo učitelů tu vládli čtyřkaři.

Ano, ti, co prolezli jen taktak. „Dostateční“, říkali si. A lidem to stačilo. Vždyť rozdávali zbytky, nabízeli klid a hlavně – nechtěli nic víc.

Já stál uprostřed ulice – mezi plakáty, banery, mezi frontami na levné sliby a prošlé koblihy – a volal:
„Lidi! Volte aspoň trojkaře! Ty, co ještě přemýšlejí, a aspoň něco dobře umí! Spojme síly s dvojkaři a jedničkáři, ať nás netáhnou dolů ti, co se učí jen jak se zachránit sami a urvat si jen pro sebe! Pomáhejme čtyřkařům aby se stali dobrými, a mohli tak pomoci co nejvíce pětkařům nepropadnout do království Závisti & nenávisti!“

Ale lidé se smáli. „Hlavně že to nějak projde,“ řekl jeden.
„Hlavně ať něco dostanem,“ dodal druhý.
„Nač nám je znalost, když máme slevy?“ zasmála se třetí.

A já jsem cítil tu tíhu. Protože za rohem už stáli pětkaři – vůžasové, jak jim říkali. Ne proto, že by byli úžasní. Ale protože jenom žasli nad tím, co ještě jde ukrást, zničit, rozbít a podojit. A žasli, že jim to prochází.

Země spěla k maturitě. Té říjnové, kdy se neznámkuje na papír, ale do budoucnosti.

A právě tehdy – na pozadí toho ztichlého smíchu a lhostejnosti – se začalo něco rodit. Ne nápad, ale síť. Ne ta umělá, reklamní a hloupá, co nás rozeštvává a vysává. Ale síť živých lidí. Srdcí. Hlav. Rukou. Positivní energie. Síť Vitálního Česka co kultivuje charaktery a pomáhá lidem soustředit se na to opravdu podstatné a váží si těch zahradníků, co umí kultivovat semínka a hlízy i pro zasetí úrody v příštím roce a ne jen všechno vyžrat do posledního semínka a brambory.

Začali se objevovat jedničkáři, dvojkaři, trojkaři… Ne ti z vysvědčení, ale ti, co ještě vědí, že svět lze chápat v souvislostech, porozumět si mezi sebou, tvořit, chránit. Začali spolu mluvit. Učit se od sebe. Pomáhat. Vytvářet zemi, která není jen udržitelná, ale regenerující.

Krajinu, co zadržuje vodu, respektuje rozmanitost života a regeneruje ekosystémy a životadárnou půdu. Ekonomiku, co nesoutěží cenou práce a kdo dá větší fíčko, ale kvalitou nápadu a skvěle ocení užitečné výsledky. Kulturu, co nese hrdost a úctu ke slušným, ne ostudu. A společnost, kde se nikdo nepropadá jen proto, že narazil na dno a podlomily se mu kolena a nikdo mu nepomohl. I těmhle padlým lidem je potřeba pomoct vstát a jít dál důstojným životem.

Ponaučení?
Nestačí projít. Ne jako jednotlivec, ne jako národ.
Musíme dorůst a vyzrát. Spolu. Lidsky. Zvědavě. Pečlivě.
Ne kvůli sobě, ale kvůli těm, co přijdou po nás.
Jinak nám zbydou v životě již jen nedozrála kyselá jablka a v budoucnu ani ty ne.

🔸Přidejte se k těm, co to nevzdali. Spolupracují. Tvoří. A záleží jim na budoucnosti a nechtějí jen přežívat tady a teď a čekat až bude pozdě.
🟡 VitálníČesko.cz – je síť lidí, kteří kultivují společnost, co nepropadne.
Protože reparát z budoucnosti? Ten se nedává.