Všechny politické strany se v kampani tváří, že se mezi sebou řežou hlava nehlava. Reklamní agentury jedou přesčasy, billboardy září, facebookové algoritmy se potí. Ale ve skutečnosti mají skoro všechny partaje dva společné rysy:

⚫ Ani jedna partaj nechce z ČR udělat opravdu funkční decentralizovaný občanský stát s funkčním tržním prostředím a fér pravidly hry a srozumitelným –  jasným právem a

⚫ v zásadě chtějí socialisticky řídit všechny a všechno z centra své moci a krmit dále extrační pyramidu, co škodí místním ekonomikám, zemi i planetě. To poškozuje vztahy a důvěru mezi lidmi i přírodní a mezilidské ekosystémy.

Fíčka z toků hodnot politiky a jejich sponzory často živí, stejně tak jejich kámoše co spolu mluví a nezajímá je zisk (zdanitelný) a přidaná hodnota, ale objem dojení. Parasitismus a právo silnějšího pak vítězí nad symbiotickou spoluprací. A přitom existuje jednoduchý princip, který by z naší politiky udělal úplně jinou ligu: subsidiarita.

Subsidiarita: slovo, které se bojí vyslovit i kouzelník ze středověku

Princip je prostý:

  • O věcech má rozhodovat ta nejnižší, nejbližší a nejmenší možná úroveň, která je toho schopná. (a tohle platí ve všech firmách – organizacích, včetně samospráv a státní správy)
  • Vyšší úroveň má zasáhnout až tehdy, když nižší nestačí.

Tedy žádné „Velký Bratr ví nejlíp“. Naopak – dejme prostor těm, kteří vědí, kde botu skutečně tlačí.

Příklady z praxe (aneb selský rozum v akci)

👨‍👩‍👧 Rodina a škola:
Výchovu dětí má v první řadě dělat rodina. Stát nemá řešit, jestli má Pepík domácí úkol nebo ne. Má jen zajistit rámec: školství, ochranu práv dítěte, aby Pepíka nemlátila pravítkem ani rodina, ani učitel.

🏘️ Obec a stát:
Opravu výtluku před hospodou zná nejlépe starosta – obvykle si tam sám rozbije kolo. Stát má přijít až tehdy, když jde o dálnici, tunel (ten fyzický ;-)) nebo projekt, který malá obec (či ORP)  neutáhne.

🇪🇺 Stát a EU:
Pokud si ČR zvládne spravovat vlastní zdravotnictví, ať to dělá. EU má řešit jen přeshraniční otázky – třeba migraci, obranu, klima nebo ochranu dat, svobody a soukromí. Prostě to, co jednotlivý stát neutáhne a je třeba sladit napříč Evropou.

Princip v kostce (tak jednoduchý, že by ho zvládl i volební billboard):

🌼 Co může udělat jednotlivec, nemá dělat rodina.
🌼 Co může udělat rodina, nemá dělat obec.
🌼 Co může udělat obec, nemá dělat stát.
🌼 Co může udělat stát, nemá dělat EU ani OSN.

Proč se to bojí nejen politici říkat nahlas?

Protože subsidiarita je nebezpečně nakažlivá. Když ji lidé pochopí, začnou chtít víc svobody, víc zodpovědnosti a méně papírování z centra. A to je pro mnohé politiky horší než noční můra. Až nám tohle dojde a odmítneme konečně snahy mnohých vrátit nás do normalizačního socialismu a centrálního plánování, které jen džusuje lidi. A pozor: v AI kolonií s centrálním kapitalismem  dohledu a social kredit systémy ála Čína tohle bude ještě horší…

Takže až zas uvidíte volební billboard s dalšími spasiteli a s heslem „Za lepší Česko“ a pod., zkuste si položit otázku: A kdo to Česko vlastně má zlepšovat? My sami v obcích a rodinách – nebo centrální moc, která nám nařídí ještě další formulář?

Subsidiarita není sprosté slovo. Je to klíč k důvěře, zdravým vztahům i lepšímu státu. A vlastně i k tomu, abychom jednou nemuseli mít z voleb pocit, že jsme zase naletěli.

Vezměme opět odpovědnost opět do svých rukou a nenechme si ji vzít těmi, co nám populisticky slibují že to za nás „Prostě udělají.“, jak nám slibují po dekády a přitom jim jde je o to, nám to naše dobro (klid, majetky, zdraví) vzít si pro sebe.

⚡ Subsidiarita je vlastně princip zdravé decentralizace, respektu mezi lidmi a odpovědnosti, který chrání svobodu a brání přebujelé centralizované moci a jejímu zneužívání proti prospěchu lidí i přírody.