„Včera jsme otevřeli obálky.
Ale dnes se ptám: otevřeli jsme také oči?“
Volební den v Česku připomíná zvláštní karneval. Lidé se seřadí do fronty, vezmou si obálku, vloží do ní papírek a s pocitem, že „vykonali občanskou povinnost“, odcházejí domů k televizi a zase na politiku a natož na tu aktivní na pár let zapomenou. Všichni věří, že právě ten jejich hlas změní svět. Mnozí z nás se těší až z veřejného prostoru zmizí toxické bilboardy a rudým Kačincem, krvavejma kudlama či spasitelem Blbišem. A mezitím se na pozadí odehrává festival hlouposti, traumat a manipulace. Mocní a nejbohatší moc dobře vědí, že v každé politické stáji mají své trojské koně a všehoschopné loutky. Kolikrát totiž ani nejde o to, aby se něco posunulo kupředu (progres), ale aby vše zůstalo postaru (konzervováno) a zašmodrcháno. Stát se změnil v předprodejní organizaci nejbohatších placenou s vybraných daní. Máme naprosto zbytnělé předpisy a organizační strukturu státu, která je neefektivním molochem a ne kvalitní servisní organizací pro obyvatele české kotlinky – hobitína.
Hloupost se projevuje v tom, že místo věcné debaty o programech a vizích (s natož o sdílených cílech, strategii s taktice) rozhoduje o volbě často jednoduchý slogan, mem nebo momentální nálada. Místo rozumu vítězí instinkt a davová psychóza.
Traumata – volební urny jsou zároveň zpovědnice. Voliči do nich vhazují své osobní strachy: z chudoby, z migrantů, z EU/NATO, z toho, že „nás někdo obere“. Volby se stávají pseudoterapií nevyřešených křivd a frustrací, nikoli racionálním rozhodnutím o budoucnosti země.
Manipulace – politické marketingové týmy vědí, jak hrát na naše podvědomí. Není to soutěž programů, ale test, kdo dokáže přesněji rozbušit lidský amygdalový alarm. Od billboardů slibujících zázraky, přes algoritmy sociálních sítí, až po cynické šíření dezinformací – všechno je dovoleno, hlavně když to přinese pár procent navíc.
A tak po sečtení hlasů nezřídka zjistíme, že jsme nevolili nejlepší z možných cest, ale jen největší iluzi. Demokracie se tím redukuje na jednorázový rituál, místo aby byla každodenní zodpovědností, aktivním zájmem o svět kolem sebe a ochotou diskutovat s druhými bez nenávisti.
Volby jsou testem nás všech. Ne politiků, ale občanů. Pokud zůstáváme hloupí, zranění a manipulovatelní, pak se nám i výsledky budou stále dokola zdát jako špatný vtip.
Co jsou ty důležitá témata co trápí ČR a které bychom měli řešit podle priorit?
{pA} Naléhavá?
{pB} Strategická?
{pC} Podstatná?
{pD} Doplňková?
______
Co s tím?
Chyba je v systému a lidech, co ho drží konzervovaný a dysfunkční. Vhled a otevření diskuze co dál pak řeším v samostatných článcích:
