Když mě v adolescenci přepadla lenost – což se dělo častěji, než by bylo zdrávo – táta se neusmíval shovívavě proto, aby mě utvrdil v pohodlí.
Usmál se proto, aby mi nastavil zrcadlo.
„Nebuď lemrouch.“
Jedna věta.
Žádná diagnóza.
Žádná terapie.
Jen tiché: zvedni se a dělej něco se sebou i se světem kolem.

Lemrouch není člověk. Lemrouch je alibi.
Lemrouch není ten, kdo si potřebuje odpočinout.
Lemrouch je ten, kdo si z únavy udělá identitu.
někdo by to měl zařídit
systém selhal
já bych rád, ale okolnosti…

A tak:
– se neuklízí sníh
– se nevaří čaj
– se neptáme, jestli někdo nepotřebuje pomoct.
Ne proto, že by to nešlo.
Ale proto, že je pohodlnější mluvit než konat.

Žijeme v době, kde…
… neřešíme příčiny problémů, ale jen donekonečna saníme jejich důsledky.
Hasíme, lepíme, dotujeme, kompenzujeme – a tváříme se, že tím problém zmizel.
… neptáme se po smyslu.
Otázka „Proč?“ je považována za nepříjemnou, zdržující, někdy dokonce nebezpečnou.
Místo ní raději řešíme „jak to nějak vydržet“.
… zaměňujeme empatii za bezbřehou omluvu nečinnosti.

A říkáme tomu pokrok ;-(.Jenže společnost, která se přestane ptát proč,
nakonec zapomene i kam a za co.
Trocha pravdy bez cukru (ale s úsměvem)

Ano, býval jsem občas lemrouch a vyjímečně se mi to stává i teď :-D.
Ano, dokázal jsem celé hodiny mudrovat o světě, místo abych vynesl koš.
Ano, i já jsem si chvílemi myslel, že dobrý život je něco, na co mám nárok, ne něco, co se buduje.
Naštěstí mi to někdo řekl dřív, než se ze mě stal profesionální stěžovatel s názorem na všechno a odpovědností k ničemu.
Proč plytké řeči a ňuňání nikam nevedou
Svět se nezlepšuje tím, že:
snížíme nároky
obalíme realitu vatou
a budeme se navzájem ujišťovat, že „to není ničí vina“

Odolnost nevzniká v komfortu.
Vzniká v činnosti, nepohodlí a smyslu.
Resilience není křik.
Resilience je klidná věta:
„Tohle je třeba udělat. Tak to udělám.“
Bez potlesku.
Bez sdílení.
Bez nároku na odměnu.

Jemný sarkasmus jako očkování proti společenské únavě…

Ne, svět nezachráníme jedním statusem.
Ale možná:
– uklidíš chodník
– zavoláš prarodičům
– uvaříš čaj
– přestaneš se vymlouvat

A zjistíš, že:
nepotřebuješ další kurz seberozvoje;
nepotřebuješ další názor;
potřebuješ udělat něco užitečného!

Vedlejší účinky:

  • lepší kondice;
  • lepší kognice;
  • čistší hlava;
  • lepší sexuální život;
  • lepší sociální vztahy;
  • méně cynismu;
  • a více smyslu v životě a tedy i osobního štěstí.

Malá, nekomfortní výzva na závěr:

Zkusme mluvit jazykem dospělých:
– méně nároků;
– méně mlhy;
– více odpovědnosti.

A když se zase přistihneme, že jen ležíme, remcáme na druhé, a hodnotíme svět?
+ Usmějme se sami na sebe.
+ A řekněme si to staré, funkční, neideologické:
Nebuď lemrouch!
Ne proto, že musíme.
Ale proto, že chceme obstát.

A žít smysluplný a šťastný život!

Má to převeliký smysl.

Kdo se přidá ke hnutí „Nebuď lemrouch! ( v ženském rodě lemrouška)“ ? 😉